Úplně poslední den před sladkým vánočním volnem připravil průvodce Břeťa Brtník pro svou smíšenou skupinu dětí od 1. - 5. třídy překvapení v podobě našeho workshopu. Při chystání workshopu o přestávce byly už některé děti s námi ve třídě. Zvědavě si prohlížely sbírku drobných objektů, které přinesla Romka pro oživení budoucích představení i pro inspiraci. Fungovalo to skvěle, protože spoustu z nich už brzy kolovalo v dětském kolektivu a žilo svým vlastním životem.
Výuka ve Scioškole začíná vždy ranním kruhem - rituálem, při kterém se všichni průvodci i děti naladí na školní den. A tak jsme se v devět hodin naladili společně s nimi i my.
Představení konceptu loutkového divadla i fíglů jak na něj děti sledovaly okem zkušeným - mnoho z nich totiž s divadlem - ať už školním nebo volnočasovým - mělo již bohaté zkušenosti a tak nás často doplňovaly.
Téma loutkových divadélek bylo tentokrát o přijetí jinakosti, odlišnosti, o tom, že se snažíme přijímat druhé, jací jsou, a že nás nerozhodí, když je u druhých něco jinak. Co je vlastně normální? Provokativně jsme začali výroky:

Je normální, když člověk:
Jí rukama?
Běhá po čtyřech?
Chodí venku nahatej?
Čůrá na veřejnosti?
Nemluví, ale řve?
Chodí jen v masce?
Modlí se před jídlem?
půjčuje si věci a nevrací je?
Jezdí na kole po dálnici?
Pracuje zadarmo?

Děti náš záměr lehce pochopily a brzy začaly vznikat první nápady na setkání podivného se zdánlivě normálním. Skupinky, ve kterých děti pracovaly, byly smíšené, tak, aby výsledky jejich práce mohly být srovnatelné a zároveň, aby ti nejmladší byli staršími podpořeni v tom, na co by třeba ještě nestačili. Nás pět dospělých: průvodci Břeťa s kolegyní Kačkou a my tři z DidaDivu jsme pendlovali mezi skupinkami tohoto živého a různorodého třídní kolektivu, nikoliv snad proto, že by si děti nevěděly rady s vymýšlením příběhu a kreslením, ale spíše jsme v rolích asistentů nosili potřebné propriety do patýrka nebo pomáhali malým stříhat tvrdý karton. Jinak byly děti velmi samostatné.
Divadla všech skupin dopadla velmi dobře, ať už šlo o příběh o kulatém prasátku ztraceném v hranatém světě Minecraftu, návštěvu ufonů na Zemi, krádež zlata nebo zvířecí diskotéku, všechny příběhy měly vtip a hlavně skvěle propracovanou výtvarnou stránku.
Volnější režim výuky v tomto alternativním školním prostředí dává dětem nejen svobodu a autonomii v tom, jakým tempem se budou učit, ale také na ně klade větší odpovědnost za výsledek tohoto učení.
Této odpovědnosti se ale děti učí postupně např. tím, že sledují dospělé i své spolužáky a vše společně pravidelně reflektují. Verbálně jsou tedy vybaveny opravdu skvěle a ten, kdo se moc nesnaží, se brzy dozví, že to není v zájmu skupiny a měl by se rychle zlepšit.

Zkušenost ze Scioškoly byla posledním kamínkem do naší skládačky návštěvy základních škol a jejich učitelských ambasadorů a ambasadorek v roce 2025.
Jsme vděční za tuto možnost nadále pilovat naší metodiku tak, aby byla dostupná různým žákovským kolektivům i školním tématům a budeme se těšit na další zájemce o naše workshopy - ty velké i ty malé.

„Vnímáme jako super z vaší strany, že jste přišli tři, měli jste s sebou luxusní až nadstandardní vybavení výtvarných potřeb. (...) Hodilo by se mít o hodinu víc času. Děti byly nadšené, bavilo je to, byly na to připravené (…) příště bychom asi jen rozdělili děti víc náhodně - rádi bychom je pozorovali i v takových situacích.“
Průvodci - Břeťa a Kačka