Další workshop DidaDiv jsme realizovali v trojici lektorů ve spojené 8. a 9. třídě v ZŠ Hudlice. Už od prvních minut bylo znát, že děti jsou pozorné, otevřené a připravené pracovat. V prostředí menší venkovské školy, kde není tak široká nabídka doprovodných programů jako v hlavním městě, bylo cítit, že si žáci váží toho, že je pro ně připravený jiný typ výuky, než na jaký jsou běžně zvyklí.

Martina Dobiášová a Honza Horký představili dětem DidaDiv metodiku a nabídli jasný rámec, ve kterém se mohou děti realizovat. Načež se třídy plynule rozdělily do pracovních skupin.

Paní učitelka, Kristýna Slomková, naše ambasadorka, pro své žáky zvolila téma, které začíná být pomalu pro dospívající žáky aktuální - totiž další studium a budoucí volba povolání. V době velkých technologických i společenských změn je to téma na dlouhé diskuze, na které určitě ještě dojde. Ovšem náš vymezený čas jsme věnovali spíše hravému vstupu do tohoto tématu. Aby se rozjela imaginace na plné obrátky, bylo potřeba téma žákům trochu okořenit. K tomu posloužila výzva - zasadit příběh budoucích povolání na planetu Mars.

V úvodu byly děti Honzou uvedeny krátkou imaginací do kontextu pravděpodobné podoby života na Marsu. Pak se ale už rychle ponořily do práce – od vymýšlení příběhu přes výrobu loutek a kulis až po zkoušení a hraní. Bylo patrné soustředění i ochota hledat společná řešení. K dispozici byly dětem také různé zajímavé materiály a předměty, kterými mohly svá kartónová divadýlka “vyšperkovat”. A tak nám zahrála například gumová ruka, retro hrací skříňka, modrá fólie zajistila dojem noci a zapojily se i hudební nástroje.

Loutkové divadlo se i pro starší žáky stalo hrou, prostředkem, jak zkoumat téma, vyjadřovat se, spolupracovat. Mnozí si uvědomili, že tvorba není samozřejmá a vyžaduje čas, trpělivost i schopnost reagovat na nečekané situace. Silným momentem byla také sociální rovina celé zkušenosti. Děti měly možnost vidět své spolužáky v nových rolích, objevovat jejich nápady, organizační schopnosti i fantazii. Společná práce posilovala vztahy ve třídě, aniž by bylo potřeba je jakkoli uměle zdůrazňovat.

Děti ve svých malých “představeních” dokázaly společně vytvořit funkční celek, za kterým si většinou také stály. Protože nám již nezbylo moc času na delší reflexi a diskuzi s dětmi, použili jsme reflexivní dotazník s pěti otázkami. Děti byly ochotné ho nejen vyplnit, ale nakonec i krátce sdílet své dojmy. Hezké bylo také závěrečné oceňující kolečko, kdy vyzdvihly přínos práce svých spolužáků a spolužaček.

„Nejlepší workshop s divadlem, moc mě to bavilo.“
Nikol

„Zjistil jsem, že to není tak lehké, jak se zdá.“
Aleš

“Dozvěděla jsem se, že se v loutkovém divadle můžou objevit různé předměty a použít je jinak, než by člověk čekal. Když spojíme hlavy, dokážeme vymyslet skvělé věci.“
Natálie

„Došlo mi, že dokážu tvořit, i když si myslím, že to neumím.“
Marek

„Každý je v něčem výjimečný.“
Nela

Paní učitelka Kristýna pak celý workshop shrnuje těmito slovy:

Chtěla bych vyzdvihnout především vaši profesionalitu a prvotřídní servis, který poskytujete – od úvodní komunikace až po samotnou realizaci programu. Velmi si vážím také vaší časové flexibility a ochoty přizpůsobit se potřebám školy. Program mě zaujal svou komplexností. Z pedagogického hlediska oceňuji, jak snadno a přirozeně lze DidaDiv napasovat na široké spektrum témat, která s dětmi probíráme napříč předměty. Dává prostor kreativitě, spolupráci, komunikaci i sebereflexi. Zároveň má jasnou strukturu – žáci přesně věděli, co a kdy mají dělat a co bude následovat. Z mého pohledu program přispěl také ke stmelení kolektivu. Někteří žáci byli upřímně překvapeni, jak se při práci baví, a zároveň objevili, co všechno jejich spolužáci dokážou – často i ti, kteří běžně ve třídě tolik nevynikají. Za důležité považuji i promyšlení způsobu, jakým jsou tvořeny pracovní skupiny. V některých kolektivech může být přínosné jejich náhodné losování, jinde by naopak mohlo způsobit nepříjemnosti. Velmi jsem ocenila, že jsem v tomto směru měla volnou ruku a mohla vycházet z konkrétních potřeb našich tříd. Reakce všech zúčastněných byly velmi pozitivní. Přestože starší žáci byli zpočátku vyhlídkou na tvorbu divadla spíše skeptičtí, nakonec si aktivitu všichni velmi užili a ohlasy byly jednoznačně kladné. Pro samotné děti bylo velmi cenné zjištění, že: dokážou vymyslet a odehrát vlastní příběh, zvládnou improvizovat, i když se něco nevyvíjí podle původního plánu, umí spolupracovat a vzájemně se doplňovat. Jediné, co bychom příště vymysleli lépe, je časový rámec. S ohledem na chod školy jsme se staršími žáky měli k dispozici pouze čtyři hodiny a bylo to málo. Čas byl vlastně jediný podnět ke zlepšení i od samotných studentů. Ještě jednou vám děkuji za velmi inspirativní a smysluplnou zkušenost. Kolegyně, kterou jsme přizvali k závěrečnému promítání, již plánuje jeho využití i pro svou třídu.
Kristýna