Kousek nad pražským Vítězným náměstím se na adrese Evropská 33 nachází Vyšší odborná škola pedagogická a sociální, kam jsme se vydali ve složení Anička Duchaňová Poláková, umělecká průvodkyně, a Jan Horký, spoluzakladatel DidaDiv. V rozlehlé budově sídlí také gymnázium, střední odborná škola a akademie pro seniory, takže jde o mimořádně rozmanité prostředí, které na nás zapůsobilo svým muzickým duchem – od snahy o obnovu původních architektonických prvků z 30. let, přes pianino přímo v učebně až po studentské sochy a obrazy s hudební tematikou vystavené na chodbách.

Do Evropské nás pozvala Jarka Swoboda, metodička vzdělávání, která zde vyučuje sociální pedagogiku. S Jarkou jsme se seznámili v rámci projektu Divadlem k demokracii v roce 2023 a společně vytvořili základ metodiky DidaDiv: Použití kartonového loutkového divadla ve výuce. Při domlouvání dílny v Evropské jsme věděli, že tentokrát nebudeme pracovat se školním kolektivem, ale s odborníky na vzdělávání. Proto jsme workshop upravili tak, aby nesloužil primárně k rozvoji třídní dynamiky či k práci s konkrétní látkou, ale k systematickému seznámení s metodikou, která účastníkům umožní vést vlastní budoucí workshop. Zaměřili jsme se na to, co od něj realisticky očekávat a jak předejít technickým úskalím spojeným s natáčením, projekcí nebo online sdílením. Jádrem dílny však nadále zůstala praktická zkušenost – tvorba loutek, práce se scénářem a samotné hraní v kartonovém loutkovém divadle. Věříme, že právě vlastní prožitek od prvního nápadu až po premiéru připraví účastníky na samostatné vedení workshopů nejlépe.

Studenti se tentokrát přihlásili dobrovolně na základě celoškolní výzvy. Téměř každý, kdo pozvánku přijal, už měl určitou zkušenost s prací se specifickou sociální skupinou – například z volnočasového centra, pozice asistenta pedagoga, centra duševního zdraví nebo resocializačního zařízení.

Jako tvůrčí mantinely jsme tentokrát zvolili losování týmů, žánru a prostředí. Samotná práce na představeních probíhala velmi hladce. V týmech se přirozeně nevytvářely pevně dané role a účastníci se domlouvali demokraticky a bez konfliktů. V závěrečné reflexi studenti uváděli, že nejnáročnější byla tvorba příběhu bez jasně určené role režiséra – o to více ocenili průběžné konzultace s lektory. Osm z devíti účastníků uvedlo, že by metodu DidaDiv rádo využilo ve své praxi se sociální skupinou. Všichni získali základní představu o tom, co workshop obnáší a jak se na jeho vedení technicky i organizačně připravit.

Jsme zvědaví, zda se metodiku DidaDiv podaří dále rozšířit i do oblasti mimoškolního vzdělávání – a jakým novým příběhům, spolupracím a inspiracím tato zkušenost pomůže vzniknout.