V pořadí sedmém workshopu ze série Ambasador DidaDiv jsme tvořili s pedagogy z oblasti základního vzdělávání. Výjimečným hostem byla Natálka, uprchlice z Kieva, která v Praze učí ukrajinské děti češtinu. Pro Natálku se v divadle prolíná mnoho disciplín a v kreativním procesu DidaDiv vidí hodně svobody, prostoru a hlavně hry, která je často jedným možným způsobem, jak překonávat napětí a pasivitu v kolektivu. Workshopem prováděli Anička Ryčková a Dominika Špalková.

Opět jsme diskutovali možnosti uspořádání workshopu v rámci školy. Bóďa, která učí 1-5 třídu na ZŠ, navrhla zapojit divadelní tvoření do Noci s Andersenem, což je malý festiválek, kde se děti z celé školy během jednoho dne a večera zpojují do nejrůznějších aktivit. Bóďa si také umí představit spojení divadelní tvorby DidaDiv s hejného metodou učení s hravostí, ve které se hojně vyskytují loutky.

V úvodu Dominika představila své vnímání divadla. Na základě inspirace knihou Jana Bernarda “Co je divadlo” (skutečné jméno Kopecký) vnímá “divadlo” etymologicky od slova “odiv” tedy zázrak. V divadle se odehrávají zázraky. Pro stanovení rámce tvorby, který je pro přípravu dílny klíčový, nás inspirovala citátem F. Durenmata, že divadlo je nejvíce potřeba tam, kde vzniká nesoulad mezi tím, co vidím a slyším a tím, co cítím. Dominika následně představila základní strukturu příběhu a připomněla knihu Josepha Campbella “Tisíc tváří hrdiny”.

Pedagogocká průvodkyně Anička na DidaDivu cení, že se často do tvorby zapojí i žáci, kteří se ne vždy zapojují. Rovněž jí vyhovuje, že je možné DidaDiv “naroubovat” na jakékoliv téma. Je dobré si uvědomit, že není třeba očekávat vysoké umění - důležitější je proces tvorby. Výsledek je důležitý z pohledu dokončení projektu. Nad pedagogickým cílem vnímá příležitost sblížení a spolupráce žáků v rámci tvoření. Osvědčilo se jí mít sebou připravený “výtvarnický kufřík” kde si žáci snadno vyberou co chtějí k tvorbě použít.

Tématem dílny byla řemesla. Dominika a Anička přinesli nejrůznější známé i neznámé předměty a umístili je na stůl. Na stůl ještě přidali 5 žánrů napsaných na kus papíru. Úkolem losem určených týmů bylo vybrat si 2 předměty a žánr a použít je jako základ pro příběh. Spolupráce nejvíce sedla tvůrčímu týmu Elema, kteří se výborně vžili do role, působili přirozeně, hráli tady a teď. Dialogy rozehrávali improvizací na scénky ze života. Vznikla tak konverzační scifi komedie, pro kartonové loutkové divadlo netypická.