“Chtěla jsem vám především poděkovat za přizvání do vašeho skvělého projektu a zážitek, který jste mi minulý pátek zprostředkovali! Přečetla jsem si vaši metodiku a poté už není co reflektovat. Je to moc dobře napsané a je mi jasné, že se upravuje podle konkrétní skupiny a že ji dolaďujete v průběhu realizovaných workshopů. Je vždy zajímavé jak vybalancovat, aby učitelé metodiku zároveň přijali, ale měli také zážitek, díky kterému budou mít důležitý motiv a chut' zprostředkovat Didadiv svým studentům, protože sami "něco" zažili, o co se zkrátka musí podělit.

Vy jste skvělý individuálně i jako team, každý z vás předává něco zajímavého osobního a zároveň projektového a umíte vytvořit přívětivé a bezpečné prostředí, které je pro tvůrčí práci podstatné. A líbí se mi, jak otevřeně mluvíte o svém hledání a vývoji projektu - i s ukázkami, je to uvolňující pro zúčastněné, protože přeci jenom má člověk ostych dělat něco s lidmi, která nezná (vidí je poprvé) a také se seznamuje s novou metodou.

Konkrétně mně jen napadá, co mi pomohlo ve fázi společné tvorby. Vzala jsem si 3 volné papíry, na jeden jsme dělali myšlenkovou mapu, na druhý jsme doplňovaly odpovědi na otázky ( 5 W - what, where, why, who, when...) z našeho konkrétního příběhu a na třetí jsme si napsali bodový scénář. Myslím, že to super pomohlo k domluvě hraného příběhu. A možná bych to příště použila s tím, že další varianty metodiky mají v brožuře.

Trochu se omlouvám za mé emocionální vměstnávání, fakt mě to hodně bavilo:-)! Jen mě překvapilo, jak mladá učitelka v naší skupině při tvorbě vykřikla, že to chce vyhrát. Když jsem se udiveně zeptala proč a že to je divadlo, kde se nesoutěží, odpověděla, že ve škole, kde učí mají absolutně zakázáno soutěžit a že ona je soutěživá....No tak mě to trochu dostalo, i její projev, takový tý divný normalizační uvědomělosti a přílišného sebevědomí, které mě prostě u mladých lidí - navíc pedagogů zaráží. Sama ze své i pedagogické zkušenosti vím, že děti se rády učí hrou a metodami, kdy si třeba věci předávají a učí se od sebe navzájem. A když ani nevědí, že se učí, často se toho naučí nejvíc a jsou povzneseny a mají radost z poznávání. Ona by ta "didaktika" neměla při vyučování z toho "čouhat", je to za mne skrytý proces metodiky, kdy učitel-odborník ví, co dělá (tzn. má sturkturu, cíl atd),= ale objevuje to společně s dětmi v vzájemném respektu jakoby poprvé a může do toho tak vstoupit více vrstev toho, co vlastně učení pro nás pro lidi znamená a co nám nabízí a umožňuje.”

Dominika