V pořadí třetí dílna ze série Ambasador Didadiv hostila 9 účastníků z oblasti vzdělávání - polovina pracující s žáky na prvním stupni základní školy a polovina zaměstnaná v domech dětí a mládeže (DDM). Společná tvorba byla ohraničena dvěma mantinely: Tématem Vyšehrad a žánrem, který si týmy losovali. Diskutovala se opět otázka, jak získat dost času na dílnu DidaDiv a to zejména na klasické základní škole. Jednou z možností může být sdílení tématu s učiteli ostatních předmětů - na hodině Českého jazyka se zabývat příběhem, ve výtvarné výchově tvorbou, v hudební výchově možnostmi zapojení hudby, v dramatické výchově nazkoušení a natáčení. Případně je možné DidaDiv zapojit jako neformální vzdělávací pomůcku v rámci Projektových dnů. Ve Scio škole nebo v DDM nehraje čas velkou roli, protože vyučování není rozdělené na klasické vyučovací hodiny a průvodce si může čas na dílnu přiřadit podle potřeby.

Reflexe odborných průvodců

Pedagogický průvodce Olga Králová připomněla, že kvalita natočeného představení není prioritou. Přesto se žáci přirozeně snaží o to, aby jejich příběh byl hezký. Na ocenění se proto nesmí zapomínat při závěrečné reflexi, kde by se mělo začínat pozitivními otázkami, typu “co byste na spolupráci ocenili” a případnou kritiku typu “co byste zlepšili” nechat na konec.

Anička Duchaňová, která byla uměleckým průvodcem, účastníkům představila techniky ze své praxe, které pomáhají zvládnout divadelní tvorbu “přirozeně” a bez zbytečného stresu. Také zmínila několik zákulisních fíglů, které představení dodají šťávu a autenticitu. Aniččin přístup bychom rádi zahrnuli do další verze Metodiky DidaDiv ve vzdělávání.

Reflexe účastníků

V závěrečné reflexi hodnotili účastníci pozitivně zejména možnost vyzkoušet si práci ve skupině, objevovavat schopnosti ostatních členů ale také “lidsky” poznat sami sebe a svojí roli jednotlivých fázích tvorby.

Míša, která se věnuje ochotnickému divadlu byla ráda, že měla ve svém tvůrčím týmu herečku Aničkou Duchaňovou. Pomohlo jí to lépe pochopit loutky a ztvárnit hudební složku příběhu.

Pro Veroniku týmová práce zas tak snadná nebyla a domnívá se, že ve svých hodinách bude třeba více pracovat na mantinelech, které práci více konkretizují, např. dramatizací nějaké již hotové pohádky. Podobně uvažovala Kateřina, která by pro prvňáčky raději použila zjednodušenou verzi DD, kdy by se soustředili zejména na verbální projev.

Břéťa by rád aplikoval nově nabytou zkušenost ve Scioškole, kde dělá průvodce - a to nejen v papírové formě, ale na dřevěném loutkovém divadle. Pro příměstský tábor vidí využití Dan, který by rád z kartonu s účastníky vyřezával vlastní divadelní scény, kulisy a stativ.

Tea se na práci s DD moc líbí výsledek, tj že vznikne video na kanálu DidaDiv, které se zachová navždy. Tea původně pochybovala o potenciálu využití pro starší žáky, ale po dílně by se nebála použít DidaDiv na střední škole, protože tam by mohl pomoct s podporou a rozvíjením kolektivu.