10. října jsme realizovali workshop DidaDiv v ZŠ Jinočany. Pozvala si nás naše ambasadorka, paní učitelka Lucie Kráčmarová, nová třídní šesťáků. Už při vstupu do jejich útulné třídy bylo jasné, že vše je připraveno na téma, které padlo na společné přípravné online schůzce lektorů s Lucií. Tím tématem byl “Vesmír” a bylo jasné, že se jím už děti se svou třídní zeměpisářkou nějakou dobu zabývají. Cílem workshopu ale bylo něco jiného než průnik do teorie dění v kosmu a postavení Země mezi planetami ve sluneční soustavě! To byl jen odrazový můstek pro příběhy. Paní učitelka chtěla směřovat hlavně k posílení spolupráce a podpoře dobrých vztahů ve třídě a povzbuzení kreativity žáků, kteří právě přešli na druhý stupeň. Děti totiž vlivem dospívání i vstupu do světa internetu o tvorbu začínají ztrácet zájem.

Po úvodním představení konceptu papírového loutkového divadélka DidaDiv, kterého se ujal lektor Jin, si vzala slovo divadelnice a hudebnice Anna Pola Duchaňová, aby dětem ukázala své “fígle”, jak na loutkové divadlo a jak vystavět krátký poutavý příběh. Bavili jsme se s dětmi o tom, jak upravit papírovou scénu a využít nabízený korpus divadla k uměleckému záměru, jak mohou obyčejné předměty reprezentovat postavy nebo objekty na scéně, jak planety mohou získat vlastnosti lidí nebo třeba o tom, jakým hlasem asi mluví ufoni.

A pak už paní učitelka Lucie rozdělila třídu na základě losování barevných kuliček do menších skupin a děti byly vyzvány k brainstormingu nad tématem prostřednictvím myšlenkové mapy. Pojem “myšlenková mapa” byl termín, který žáci ještě neznali, takže se alespoň s touto metodou mohli hravě seznámit. Žáci si pojmenovali své právě vzniklé divadelní spolky a přemýšleli o názvu svého představení.

Zajímavý dotaz, který padl od jednoho žáka byl, jestli má divadelní spolek mít také nějakého “kapitána”. Tím jsme se dostali k tomu, že divadelní tým si může rozdělit role a odpovědnost nebo rovnocenně přispívat ke všem složkám divadla. K tvorbě rekvizit a příběhu ve skupinách děti přistupovaly zodpovědně, bylo vidět, že jsou do práce ponořené a také zvyklé na tento typ spolupráce. Jen pro několik z nich bylo trochu těžké udržet pozornost po celý tvůrčí proces až do prezentace ostatním, promítání na závěr a konečné reflexe. Ukazuje se, že i tvůrčí práce může narazit na potřebu dětí se hýbat, proběhnout se třeba o velké přestávce na čerstvém vzduchu a takzvaně upustit páru. Všechna loutková představení se nicméně podařilo šesťákům dotáhnout do konce a zahrát je i spolužákům a spolužačkám ze dvou dalších tříd, které byly na představení pozváni.

Při závěrečném hodnocení se většina dětí vyjádřila k procesu pozitivně, líbila se jim jak tvorba, tak hlavně to, že skutečně zvládly spolupracovat a vzájemně si dát prostor. Padlo i pár poděkování spolužákům, kteří se opravdu hodně snažili. Několik žáků by preferovalo činoherní přístup, rádi by si zahráli jako skuteční herci…to už je ale zase jiný příběh.